A teď už tedy příběh vzniku jednoho z mnoha seriálů, tak jak ho po ukončení natáčení popsal vedoucí výroby spolu s režisérem.
Vzhůru na průzkum
V lednu 1986 dostala produkce na stůl scénář seriálu sepsaného na základě románů Jaroslava Matějky „Rodáci a odrodilci“ a „Kam jdete, rodáci“. Nastal pro ni obvyklý úkol, zjistit, co všechno by převedení románů na televizní obrazovky obnášelo. Na průzkum měla povoleno vydat maximálně 100.000,-Kčs. Muselo z něj vyplynout, kde všude se bude točit, jaké dekorace se budou muset postavit přímo na Barrandově, které rekvizity bude potřeba obstarat, kdo bude v seriálu hrát kterou roli, jak dlouho bude natáčení trvat a kolik bude stát.
Produkce po domluvě s autorem chtěla točit na autentických místech jižní Moravy, kde se jeho příběhy ve skutečnosti za války a těsně po ní odehrály – v rámci obhlídek se proto vydala na cestu po sedmi vesnicích na jihu země. Současně ale musela uvažovat ekonomicky, proto prozkoumala celkem 21 obcí v nejbližším okolí Prahy. Zdálo by se, že místa jsou vybraná, i přesto se pak ještě během natáčení upřesňovala. „Pro stavbu nejrůznějších dobových prostředí si produkce zablokovala ateliér číslo šest v barrandovských nových halách. Počítalo se s dvou až třínásobnou stavbou, vlastním natáčením a bouráním. A aby se šetřil čas a peníze, u řady dekorací se rovnou naplánovala jejich přestavba nebo přezařízení, tak aby si v seriálu zahrály vícekrát, ale divák to nepoznal.“
Bylo jasné, že rekvizity a kostýmy poskytne bezkonkurenčně největší barrandovský fundus. Ale ani on nebyl bezedný, zejména, když bylo potřeba do nejmenších detailů navodit atmosféru válečných let pomocí šatů, jejich doplňků, věcí v domácnostech, zemědělských strojů, aut, postrojů apod. Proto produkční zorganizovali rozsáhlou výkupní akci v bazarech po celé republice.
Současně bylo potřeba zkontaktovat herce uvažované pro hlavní role a studenty DAMU i konzervatoře, kteří měli ztvárnit omladinu kolem hlavního hrdiny Petra Vitáska. Ostatně i jeho představitel vzešel z DAMU – tehdy jednadvacetiletý Jan Šťastný měl ale s filmováním zkušenosti – v seriálu Bylo nás šest si v roce 1986 u stejného režiséra zahrál jednoho ze studentů.
Literární scénáře produkce do detailů rozebrala a začalo se počítat, jak dlouhá bude stopáž jednotlivých obrazů a celého seriálu. Došlo se k číslu 31.000 metrů. Pro méně znalé je to délka zhruba 13 celovečerních filmů! A protože peníze jsou až na prvním místě, začaly se obrazy řadit podle ročních období tak, aby nevznikaly zbytečné prostoje. Podle střízlivých odhadů bylo seriál reálné natočit od května 1986 do prosince 1987 a pak ho devět měsíců dokončovat ve střižnách, hudebním studiu atd. Sečteno a podtrženo se celkové náklady měly vyšplhat k 55 milionům korun.
Tématicky byl seriál určen k výročí Února 1948 a vedení televize trvalo na tom, aby se na obrazovkách první díl objevil v únoru 1988. „Nedokázali jsme si ani představit, že by bylo možné takto rozsáhlý projekt dokončit a připravit k vysílání v tomto termínu. A tak jsme všichni přistoupili na dohodu, že termín vysílání – únor 1988 – není možné v tomto stádiu zaručit, že se ale pokusíme tomuto termínu co nejvíce přiblížit.“
Přípravy na start
Přípravné práce, tedy vše, co je potřeba udělat, aby samotné natáčení pak bylo plynulé, se rozeběhly v únoru a skončily v květnu 1986. K dispozici na ně bylo půldruhého milionu korun. V tomto období do týmu nastoupil jako režisér Jiří Adamec, k vedoucímu produkce Karlu Kochmanovi přibyl pro rozsáhlost projektu ještě Petr Prejda, architekt Jiří Hlupý (pracoval s režisérem i šéfem výroby už dříve na seriálu Sanitka) a kameraman Kristián Hynek. Začaly se obsazovat i další profese – mistr zvuku (Vladimír Skall), umělečtí maskéři (Jiří Šimon a Bobo Sobotka), střihač (Jiří Brožek, kterého později vystřídal Petr Sitár) a výtvarník kostýmů (Dagmar Březinová a posléze Jan Kropáček, který měl na starosti kostýmy pro všechny uniformované role a válečné scény).
Už v této chvíli bylo jasné, že kvůli dodržení šibeničního termínu je potřeba některé věci řešit nestandardně, tak aby na sebe jednotlivé fáze výroby co nejvíce navazovaly. „S ohledem na rozsah a objem práce byly zdvojeny funkce v produkčním štábu a ve všech složkách výpravy. Jedním pracovníkem byly posíleny profese asistent architekta, asistent kamery a asistent režie. Pro období dokončovacích prací byla zajištěna spolupráce druhého zvukového mistra, druhé skriptky nebo klapky a druhého asistenta střihu.“
Současně probíhaly zkoušky herců, složitá jednání s divadly a školami o jejich uvolnění, plánování dovolených a divadelních představení, aby bylo jisté, kdo bude kdy stát před kamerou. Celkem si v seriálu zahrálo v nosných rolích 120 herců z pražských i oblastních divadel. Pro roli sovětských partyzánů byl úkol vybrat herce z MOSFILMU a pro roli německého důstojníka v německém studiu DEFA. Některé rozsahem menší postavy, které se mihnou třeba jen v jednom dílu, se ještě doobsazovaly během vlastního natáčení.
Pak už do rozjetého vlaku naskočili odborní poradci pro jazykové úpravy, kaskadéři, lékaři, odborníci pro práci se zvířaty (v tomto seriálu to byli především koně) a armádní specialisté.
Morava za Prahou
A teď pro mnohé možná překvapivá skutečnost – bylo potřeba určit, kde se budou natáčet hlavní scény z jihomoravského městečka Radeč – volba nakonec padla na Benátky nad Jizerou, které jsou od Prahy pouhých 40 kilometrů. Nemalý vliv měla opět finanční výhodnost – „Ve scénách z Radče muselo účinkovat mnoho pražských herců, velké komparzy, vojenská technika a štáb se sem musel vydat celkem pětkrát v různých ročních obdobích.“
Jen pro zajímavost jihomoravský zámek Treskovice tvůrci „našli“ v Mníšku pod Brdy a jeho interiér předstírali na Dobříši. Zemljanky, do kterých vcházejí partyzáni, byly v lesích kolem Libeře, jejich interiéry ale vyrostly na barrandovském pozemku.
Pro samotné boje o Radeč na konci války posloužilo okolí Jinců na okraji vojenského prostoru v Brdech. Nepředstavujme si ale, že produkční s režisérem jen zapíchli prst do mapy a bylo hotovo. „Na vedoucím výroby bylo, aby se svým týmem zajistil s velkým předstihem ubytování, produkční místnosti, maskérny, kostymérny, sklady rekvizit a potřebnou techniku.“
Upřímně řečeno bych tuhle práci, které soukromě říkám vysoká škola kombinatoriky, dělat nechtěl. V seriálu je i přes podstatné snížení na 500 různých prostředí, ze kterých více než polovina se v ději opakovaně vrací v jiném ročním období. To v praxi mimo jiné znamenalo skladovat jednotlivé části staveb a rekvizit prakticky po celou dobu natáčení.
Už bylo jasné, že všechny tyto věci včetně dobových kostýmu se jen tak někam nevejdou. A tak produkce udělala další neobvyklý krok. Na celou dobu natáčení si pronajala barrandovský ateliér číslo 4, který na dočasnou dobu přeměnila na sklad. Současně si zarezervovala dvě kamery – jednu barrandovskou a druhou zapůjčenou z Československé televize, pro kterou seriál v zakázce vznikal. Ta také zajistila 16 milimetrový film ve čtyřnásobku stopáže. Už v období přípravných prací se filmaři vydali na předtáčky mnoha záběrů z přírody a lovu zvěře, které se pak vsazovaly do hraných scén.
Štáb vypracoval pro snadnější orientaci pro každého herce chronologicky seřazený přehled obrazů ze všech dílů, ve kterých účinkuje. Těsně před startem zabíral natáčecí plán celou jednu stěnu štábové místnosti. Produkce upřesnila, že náklady budou o pět milionů nižší než se předpokládalo. Televize šla ale ještě dál a snížila limit o dalších pět milionů až na 45 milionů korun. Natáčení mohlo začít.
Kamera, klapka, akce, ...
První klapka padla 20.května 1986 na náměstí v Benátkách nad Jizerou a poslední už 21.září 1987 v železničním depu v Praze - Bubnech. Po celou dobu se filmovalo každý pracovní den kromě přesunů na vzdálená místa. Současně část týmu zařizovala místa, kam se štáb chystal a likvidovala stavby, které už opustil. I přes zběsilé tempo si filmaři dokázali zachovat všechny soboty a neděle volné.
Na place byl kamerový a zvukový vůz (pomocí dvou mikrofonistů se zvukař snažil co nejvíce dialogů natočit kontaktně – tedy rovnou na místě bez nutnosti pozdějších postsynchronů). Jen pro představu se filmová rodina kromě svých aut přemisťovala dvěma osobními vozy Barrandova a malým autokarem, na exteriéry pak ještě vyrážel autobus, dvě nákladní auta, elektrický agregát a maringotka. Když bylo potřeba dovézt velký komparz nebo zajistit přípravu staveb, přidávaly se ještě autobusy a nákladní vozy ČSAD.
Z Benátek nad Jizerou se štáb přesunul na jižní Moravu – konkrétně do Ivančic točit scény u jezu a v cihelně, dále do Brna a na Znojemsko. Pak se natáčelo na různých místech v okolí Prahy, a to až do třítýdenní letní dovolené.
Po ní se filmaři v polovině srpna nastěhovali do pražských škol – gymnázia v Hellichově ulici, výtvarné školy v Praze 3, na právnickou fakultu a do tanečního sálu na Ořechovce.
Pikantní je, že Puškinovo náměstí v Praze 6 představuje ulici v Brně, bar Carrioca na Václavském náměstí se změnil v brněnský bar Boccacio a řeznictví v Praze Na Knížecí si zahrálo coby dobové řeznictví Svitáček Petra Haničince.
Schůzovalo se v Baráčnické Rychtě na Malé Straně a radečský statek Procházkových ve skutečnosti leží v Suchdole. „Nepodařilo se nám natočit jen „suché žně“ roku 1947, protože léto nebylo tak suché, aby scéna odpovídala požadavkům režie a době děje.“
Pod barrandovskou střechu
První etapa natáčení v exteriérech a reálech skončila poslední říjnový den. Hned v následujícím týdnu se rozsvítil ateliér číslo šest na Barrandově a začalo se točit v postavených dekoracích kanceláří, kuchyní, hostinců, pokojů a chodeb.
Pokud se na seriál budete dívat, zkuste pozorovat, jak se některé prostory změní v úplně jinou místnost pohledem kamery a výměnou rekvizit, aby se neztrácel čas a peníze neustálým stavěním a bouráním. Takhle se například byt Pačandových proměnil v byt Trtílka, redakce v zasedačku KV KSČ, chodba ve Znojmě na chodbu nemocnice v Radči nebo hotýlek v kuchyňku sekretářek.
V ateliéru světla zhasla na konci ledna 1987 a začaly se točit venkovní zimní scény v Benátkách alias Radči. Jízdy aut krajinou vzápětí vznikly na okraji Prahy na Cukráku. Pak následoval přesun na jižní Moravu a posléze na nejvzdálenější místo natáčení – do Vysokých Tater, kde bylo kromě zasněžených exteriérů i reálné prostředí „plicního sanatoria“.
Na jaře přišly na řadu partyzánské boje a osvobození především ve vojenském prostoru Jince a v Benátkách nad Jizerou.
V lese u Libeře už tou dobou stály zemljanky s náznakem vchodů, odkud se filmaři vrátili na Barrandov – pouze si odskočili do ateliéru natočit scény v mezitím nově postavených dekoracích, aby pak na pozemku za ateliéry nasnímali vnitřky zemljanek. Vzápětí se vrátili do Benátek nad Jizerou, kde se na začátku června točila Vánoční mše, zatýkání v kostele, koncert a tancovačka.
Těsně před prázdninami už potřetí na tvůrce čekal přestavěný ateliér s dalšími 17 postavenými místnostmi. Po třítýdenní dovolené následovalo konečně natáčení rok odložených „suchých“ žní. „Žně 1947 jsme dělali v Kytíně, na poli, které bylo pro tento účel vyčleněno a postřikem upraveno tak, aby bylo možné tento motiv i v normálním létě natočit.“
Následovalo už jen několik menších scén v Praze (partyzánský sjezd ve Slovanském domě a Tabarinu), Kutné Hoře (operační sál) a poslední záběry na jižní Moravě. Prvního září následoval poslední návrat do barrandovského ateliéru a bezmála dvacet různých interiérů.
„Scénu „jízda vlakem“, kterou nám v Rudné 24.8. znemožnilo natočit množství létajícího hmyzu v osvětleném vagoně, jsme natočili v železničním depu v Praze - Bubnech 21.9.1987“. To byl poslední filmovací den.
Na dvou židlích
Po celou dobu natáčení režisér Jiří Adamec podle potřeby o sobotách a nedělích se střihačem Petrem Sitárem pracoval na hrubém sestřihu denních prací. Díky tomu měl přehled o natočeném materiálu. Od června 1987 vedení televize začalo vyžadovat, aby se seriál mohl začít vysílat už v lednu 1988, tak aby byl do konce února téhož roku odvysílán celý. Pracovalo se proto na hrubém a postupně podle dotáčených scén i na čistém střihu každou !!! sobotu a neděli. Po celotýdenním natáčení se tedy pravidelně stříhalo a i v době třítýdenní dovolené její část režisér proseděl ve střižně. Tohle tahounství Jiřího Adamce se přenášelo i na ostatní členy štábu, kteří pracovali bez ohledu na to, jestli směna trvá 10 nebo 14 hodin a který je den.
„Současně vznikla dohoda mezi televizí a Barrandovem, že všechny dokončovací práce (postsynchrony, ruchy, míchačky, magnetické přepisy) na sebe budou plynule navazovat podle požadavků produkce, aby nenastával skluz. Na konci natáčení už si díky tomu produkce troufla přistoupit na požadavek televize ohledně dřívějšího data vysílání.“
Natáčecí maraton trvající 14 měsíců skončil se skóre 278 dnů oproti předpokládaným 309. Prakticky každý kalendářní den se natáčelo, zařizovalo a likvidovalo – jen díky tomu se produkci podařilo dodržet limit stanovený televizí – 45 milionů korun.
Tryskem k premiéře
Poslední filmovací den sice byl 21.září 1987, ale v té době už dávno běžely dokončovací práce. Jak jsem zmínil, televize kvůli programovým plánům a množství natočeného materiálu rozhodla, že musí vzniknout místo 13 devadesátiminutových rovnou 22 hodinových dílů. Tím musel být seriál neplánovaně o 3 hodiny delší.
Už týden po skončení natáčení díky vražednému tempu režiséra mohlo vedení televize schválit hrubou podobu prvních pěti dílů, poslední díl dostal zelenou k dokončení 9.října. Na konci natáčení totiž začal pracovat druhý zvukový mistr, klapka a asistent střihu. Ti souběžně se střihem připravovali postsynchrony, ruchy a videopřepisy pro hudební duo ORM, které s Jiřím Adamcem pracovalo už na úspěšném seriálu Sanitka. Hudbu nahrávali oba hudebníci sami, pouze velké smyčce nasnímali v říjnu ve Smetanově divadle.
Ruchy se vytvářely ve studiu v Hostivaři - veškeré našlapování, vrzání dveřmi, bouchání a cokoli podobného trvalo 36 dnů. Zvukově se pak seriál míchal necelé dva měsíce. Délkou šlo o bezmála patnáct celovečerních filmů, proto souběžně probíhalo několik dokončovacích prací najednou, často 16 hodin denně. „Byly dny, kdy střihač a zvukový mistr ve střižně přespali, protože jim nestálo za to, odejet na pár hodin domů.“
Současně klobouk dolů před tím, že při manipulaci s metráky filmových materiálů mezi střižnou, projekcí, laboratořemi, zvukovými halami, trikovým ateliérem, televizí a hudebním studiem nedošlo ke zmatkům. Pomohla k tomu velká tabule, která v místnosti produkce vystřídala obří natáčecí plán. Profesionální organizace práce skončila splněním zpočátku nemyslitelného požadavku, aby se seriál na obrazovkách objevil už v lednu 1988. Tvůrci si mohli gratulovat, přitom asi málokdo by chtěl takové „tryskové“ dokončovací práce zažívat pravidelně.
Od zítra znovu?
Televizní seriál se sice odvysílal, ale pro řadu profesí práce na něm ještě zdaleka neskončila. Musely se přepsat dialogové listiny, zlikvidovat výprava a do konce března připravit závěrečné vyúčtování. Teprve tím se „případ Rodáci“ uzavřel a produkce mohla začít pracovat na jiném maratónu plném nervů, dobrodružství, ale i profesní cti, jestli i tentokrát všechno proběhne tak, aby se její dílo objevilo na plátně nebo obrazovkách včas a v pořádku.
Pokud tedy usednete k českému filmu nebo seriálu a objeví se úvodní titulky, vzpomeňte si na to, kolik lidí za kamerou muselo přiložit ruku k dílu, aby Vás herci mohli pobavit, dojmout nebo rozesmát.
A na závěr malá ochutnávka v hollywoodském stylu: http://www.barrandov.tv/64047-film-o-filmu-rodaci
Pokud byste kdokoli měl fotografie ze zákulisí českého filmu (z let 1898 – 1993), zejména ze života na Barrandově a všeho, co se děje před i za kamerou, stačí napsat na můj mail. Rád z nich pořídím kopie, aby zůstaly jak jako rodinné památky, tak i jako pocta všem, kteří se na vzniku barrandovských filmů podíleli.