Jak to všechno začalo?
Do padesátých let u nás nebezpečné scény dělali ve filmu hasiči, potápěči nebo horolezci. Pro dvojfilm Blbec z Xeenemünde / Tarzanova smrt potřeboval režisér Jaroslav Balík v roce 1962 najít lidi, kteří se umějí prát, a tak štáb obešel kluby boxerů a zápasníků. Prvními našimi kaskadéry se tak stali bez nadsázky mistři sportu – Zdeněk Srstka byl několikanásobný mistr republiky ve vzpírání, který startoval i na olympiádě, Jaroslav Tomsa bývalý boxer a hokejista, ve skupině byl i skokan do výšky, basketbalista, judista,...
Výrazným uplatněním drsných mužů v tomto prvotním „živelném“ období byl Limonádový Joe (1964) – pánové se tenkrát ještě prali a padali naplno, protože neznali kaskadérské řemeslo. Zdeněk Srstka si zlomil na natáčení tohoto snímku nohu, zhmoždil páteř a vykloubil rameno. „Po jednom záběru bylo málem opravdu zle. Scéna se nazkoušela, kroky, pády, všechno. Pak ale někdo omylem vyměnil kašírovaný stůl a kaskadér z několika metrů dopadl hodně tvrdě na ten skutečný.“
Nejznámější český western se nerodil lehce ani po jiných stránkách. Architekt Karel Škvor sice postavil na barrandovské pláni dřevěné městečko, vedení ale produkci vyčítalo, že nechalo vybudovat tak drahou stavbu kvůli jedinému filmu. Připomínky utichly poté, co dekoraci objevili západoněmečtí producenti a začali si ji pronajímat k natáčení kovbojek.
V kaskadérských začátcích mohlo bývalým sportovcům připadat filmování jako jedno velké dobrodružství a nečekané zpestření jejich kariéry. Brali ho tak, že když vydrží 10 kol v ringu, tak je nerozhází jedna facka ve filmu. Pamětníci vzpomínají, že když viděli Limonádového Joe američtí filmaři, ptali se – „Kde jste sebrali tyhle typy? Ti chlapi dokážou výborně předstírat, že se perou.“ Netušili, že pánové se bijí doopravdy.
Zlom
Přišel kolem roku 1968, v tomto roce se naši kaskadéři mimo jiné uplatnili v americkém snímku natáčeném v Praze - Davli Most u Remagenu. Paradoxní je, že film se točil v době, kdy k nám v srpnu přijely ruské tanky a štáb musel honem rychle vysvětlovat, že američtí vojáci kousek za Prahou jsou jen převlečení herci. Právě v souvislosti s válečnými filmy se z kaskadérů u nás stává skutečná profese. Organizovaná skupina si začíná říkat „Barrandovští kaskadéři“ – jejím manažerem je Jaroslav Tomsa. Začínají také pravidelné tréninky, jelikož je jasné, že pro uplatnění ve filmu nestačí jen umět se prát. A tak se trénují pády z výšky – skáče se z mostu v Podolí do plachty a krabic, voda – v lomu Amerika u Karlštejna, oheň – kdekoli, pokud možno s oblečením „vylepšeným“ azbestem. V tomto období už je na place při natáčení vždy pro jistotu lékař a hasiči. Jaroslav Tomsa podle toho o jaký výkon má jít, nasazuje konkrétního kolegu, nicméně na rozdíl od ciziny u nás platí, že všichni musí umět skoro všechno.
V souvislosti s Mostem u Remagenu také zažívají čeští borci střet se západní realitou. Zdeněk Srstka kdysi řekl: „Když jsem poprvé hořel, tak jsem pochopil, proč jsou lidé schopni vyskočit z hořícího mrakodrapu a zabít se raději pádem, než aby uhořeli“.
Zatímco naši muži ve filmech téměř „natvrdo“ hoří, Američané na Most u Remagenu přivážejí novinku – protihořlavý oblek. Obsahoval bombičku na plyn a kohoutek, díky kterému si kaskadéři za mořem sami zhasínají oheň na zádech. Američané se svými technickými vymoženostmi naopak obdivují „opravdovost“ našich kaskadérů a to, že bez nadsázky skutečně riskují život. Například při natáčení snímku Na západní frontě klid je pyrotechnik pomazal acetonem, pastou a v cíli jejich běhu stál vždy někdo s kýblem a mokrou dekou. Stačilo tedy zakopnout, nedoběhnout a popáleniny byly téměř jisté.
Ale také pro české filmy dělali kaskadéři věci, do kterých by se asi málokomu z nás chtělo.
Vždy, když se budete dívat na film Pěnička a Paraplíčko, pořádně si prohlédněte scénu, kdy se kasař Pěnička pere v Jedové chýši s Mlíkem. Radka Brzobohatého tehdy dubloval Petr Jákl tak vehementně, že si přitom zlomil ruku.
Opravdu horké chvíle zažil štáb při natáčení filmu Otakara Vávry Sokolovo na Ukrajině – nebyl sníh a tak se pláně v zájmu filmu posypaly naftalínem, po výstřelu tanku pak nečekaně začalo hořet celé „zasněžené“ pole. To byla ale ještě legrace oproti tomu, že hořící Zdeněk Srstka měl vyběhnout z chaloupky, díky špatné domluvě ho ale pyrotechnici odpálili i s chaloupkou. Přesto vyběhl ven a celý záběr dohrál.
A to už vůbec nemluvím o Oáze Zbyňka Brynycha, které se chystám věnovat samostatný článek. Herci i kaskadéři se ocitli na jedné lodi v Karakumské poušti. Nesnesitelné horko, špatné jídlo a voda. Někteří z kaskadérů onemocněli úplavici a zachránilo je to, nad čím by doktoři nejspíš kroutili hlavou – silná pálenka.
Na hranici smrti
Smrt kaskadéra je tragédie a nic na tom nemění, že jde o krutou daň za každodenní riziko. Prakticky pokaždé musejí přemýšlet nad tím, do čeho ještě půjdou a co už je moc. Hranici vlastního strachu má přitom každý jinde. Martin Hub říká: ”Nejsme blázni, jak by se mohlo někomu zdát, víme, že i druhý den musíme být v pořádku a točit” a matador Ladislav Lahoda dodává: “Kluky bych nepustil do akce, kde je riziko 50 na 50, přiměřená míra rizika je někde kolem deseti procent. Když budeme potřebovat udělat skok z vysokého mostu, přivážeme raději kaskadéra na třímilimetrové lanko, které bude uchycené na takzvané pádové brzdě, která vás těsně nad hladinou zabrzdí. Lanko se pak z filmu digitálně vymaže.”
Můžete být tisíckrát připravení, ale pak přijde na řadu nešťastná náhoda. A vy jste najednou ve špatnou chvíli na špatném místě. Čeští filmaři mají takový zážitek z natáčení filmu Případ mrtvého muže (1974, režie Dušan Klein). Kaskadéra, který dubloval herce Juliuse Vaška při scéně v pískovně, mělo přejet nákladní auto. Celá věc byla vypočítaná, nazkoušená, kaskadér předpisově padl před kola rozjetého auta. Bohužel se ale v rozměklé půdě smýkla kola a několikatunový kolos kaskadéra nechtěně skutečně přejel. Byl na místě mrtvý. Filmový štáb se pak musel zodpovídat před soudem. Před několika lety se mi dostaly do ruky fotografie z osudového okamžiku, ale také článek z novin „Smrt za 432 Kčs“, který informoval o soudním jednání: „Filmový architekt – Obstarali jsme pro zkoušku figurínu, ale kaskadér ji odmítl. ... Sám si vyhloubil lopatou v sypkém podkladu jámu, do které měl padnout. Zpevnění terénu betonovými deskami taktéž odmítl. Z protokolu řidiče: Napřed mě oblékli do černých montérek a načernili mi i ruce, abych nebyl za volantem vidět. Pak jsem projel celou trasu na zkoušku. Bylo dohodnuto, že nahoře zařadím dvojku a budu sjíždět vyznačenou stopou. Jízda se mi příliš nezdála. Měl jsem dojem, že vůz v písku reaguje na řízení neochotně. Chtěl jsem zkoušku opakovat, ale kaskadér prohlásil, že to bylo dobré a další jízda by narušila vytýčenou stopu. Ještě mně kladl na srdce, že v žádném případě se nesmím dotknout brzdy. Jel jsem. Viděl jsem ještě kaskadéra dva metry před kapotou, pak už ne, protože se předek vozu nadzvedl. Zdálo se mi, že zadek při tom ujel. Zastavil jsem až dole. Slyšel jsem volat „sanitku, sanitku", to jsem si uvědomil, že jsem kaskadéra přejel. Zhroutil jsem se, omdlel a přišel k sobě až na psychiatrii.“
Pokud vím, podobné neštěstí se u nás stalo pak už pouze jednou po mnoha letech – při natáčení filmu XXX uprostřed Prahy na Vltavě. Když jsme před časem točili poctu kaskadérům, která by se už zítra měla objevit na obrazovkách, Petr Jákl mladší nám řekl: „Amerického kaskadéra na paraglidu táhnul člun. Akce ale nevyšla tak, jak byla naplánovaná a on v asi šedesátikilometrové rychlosti narazil do mostu a spadl do vody. Rychle ho vytáhnuli, žil ještě asi minutu, ale pak byl konec.“
Herec kaskadérem
Některé filmy se ale prostě neobešly bez toho, aby pár facek dostal nebo dal i skutečný herec. Od roku 1979 měli Jaroslav Tomsa s Ladislavem Lahodou, Zdeňkem Srstkou a dalšími posilovnu přímo v jednom z bytů v pražských Holešovicích. Kromě svých nástupců tady trénovali také herce na větší výkony (jejich rukama prošli například Radek Brzobohatý, Martin Dejdar, Jiří Hrzán, Josef Laufer, Josef Vinklář, Ondřej Vetchý). Asi nejvíce si v tomhle ohledu užil Marek Vašut, když ho Jaroslav Tomsa v osmdesátých letech připravoval na film Jaroslava Soukupa Pěsti ve tmě. Jak Jaroslav Tomsa říká, zpočátku nevěděli, jak si Marek Vašut povede: „Dřeli jsme přes půl roku. Největším zadostiučiněním pro mě pak bylo, když se část filmu točila v Německu, kde kroutili hlavou a nevěřili, že Marek je herec a nemá za sebou kariéru boxera.“
Neodpustím si perličku, Víte, že postava, kterou v tomhle filmu ztvárnil Marek Vašut má předobraz ve stejném člověku, kterého hrál o pár let dříve ve filmu Nebeští jezdci Jiří Hrzán? Vicemistr světa v boxu Vilda Jakš za války utekl do Británie, létal u RAF a jeho život skončil po sestřelení v ledových vlnách neznámo kde.
Cesta před kameru
Bezesporu nejtypičtějším představitelem kaskadéra, který se dopracoval k tomu, že se o něm začalo psát jako o herci, je Zdeněk Srstka. Stačí vzpomenout Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Šest medvědů s Cibulkou, Marečku, podejte mi pero a jeho hlášku o Hliníkovi, seriál Sanitka a jeho nezapomenutelného Řízka, který si profesi záchranáře plete s barovým rváčem...
Sám má nejpůvabnější vzpomínku na film Rozpuštěný a vypuštěný: „Režisér Smoljak mě oslovil, že by pro mě měl malou roli. Až na place mi řekl, že jde o důležitou postavu a text, že má plno stránek. Vyděsil jsem se, popadnul scénář a chtěl se začít rychle učit. Asi už víte, jak to bylo – několik hodin jsem pak při natáčení říkal pořád dokola: kachny, kachny, kachny.“
A mimochodem, víte, jak kolegové v branži Zdeňku Srstkovi přezdívají? Dentista. Od chvíle, kdy se pral při show k Velké filmové loupeži a v zápalu boje Ladislavu Lahodovi vyrazil hned několik zubů najednou.
Samostatnou kapitolou je pak vztah Zdeňka Srstky jako herce ke zvířatům, čímž zdaleka nemyslím jeho pořady o opuštěných psech: „Nejvíc jsem měl co do činění se zvířaty na filmu Dva lidi v ZOO. Nejdřív mě při natáčení kousnul pelikán, kterého tam držím v náručí, pak jsem točil ve výběhu a až později se ukázalo, že není oddělený od dalšího, kde byl živý tygr. Ostatně užili si i další. Helena Růžičková měla umývat slona a z té scény není jasné, jestli Helena myje slona nebo spíše on jí.“
Tragikomickou příchuť pak má televizní film Zdeňka Sirového Mistr Kampanus z roku 1993. Zdeněk Srstka na sobě měl soustavu lan, aby ho mohl filmový štáb naoko oběsit. Nešťastnou náhodou se ale jedno z lan smeklo a Srstka se opravdu začal dusit. Režisér si pochvaloval, jak pěkně prožívá svoji roli, ale jen do chvíle, než přihlížející Jaroslav Tomsa zjistil, že něco není v pořádku a kolegu bleskurychle zachránil.
Zdeněk Srstka má ještě jednu tvář. Byl 33 let správcem vysokoškolských kolejí na Strahově a na natáčení si vždy jen odskakoval. Ke sportu vedl i svého syna Jiřího, dnešního ředitele DILIA, takže i Srstka junior si zahrál ve dvou filmech jako kaskadér.
Čas nezastavíš
Za sametové revoluce dělali někteří kaskadéři ochranku prezidentu Havlovi. Postupně se ale začali měnit spíše v koordinátory. Ti mají prakticky v rukou kaskadérův život. Jsou to právě oni, kdo určuje, jakým způsobem se která scéna provede, tak aby neohrozila životy těch, kteří se do ní pustí. No a kdo jiný by měl být koordinátorem než ten, kdo nebezpečí při podobné akci zažil už stokrát a ví, co všechno se může stát?
Vyrostly soukromé kaskadérské agentury, povětšinou vedené legendami – Tomsa, Lahoda, Jákl, to jsou jména, která zná dodnes každý. Osmdesát procent jejich služeb přitom začaly využívat zahraniční produkce. Ty mají jistotu, že jim na plac přijdou většinou bývalí vrcholoví sportovci, kteří prošli daleko tvrdší přípravou než kaskadéři z jiných zemí a díky tomu dokážou techniku nahradit řemeslem.
Dobytí Hollywoodu
Světový věhlas nové generace našich kaskadérů odstartoval především velkofilm Titanic. Kaskadéři trénovali v Podolí – u bazénu vyrobili nástavbu na věž, od rána do večera padali do vody a učili se uplavat co nejvíc ve speciálních šatech proti chladu. Jaroslav Tomsa říká, že šlo o pořádnou dřinu:„Americký producent přijel, řekl nám, co bude potřebovat a dal nám měsíc na to, abychom mu předvedli, jak bychom to dělali. V Podolí bychom na věž postavili klidně ještě větší nástavbu, ale nešlo to. Už i z téhle někteří kluci dopadali až na samé dno bazénu. Po měsíci se producent znovu objevil a když viděl, co zvládneme, více než deset našich lidí si skutečně vybral.“
Na samotné natáčení vzpomínal i Martin Hub, který si zahrál v Titanicu dokonce malou roli. Když budete film sledovat, tak jde o muže, který Leonardovi Di Caprio vytrhne z ruky malé dítě. Nejvíc pozornosti prý bylo potřeba při hromadných skocích do vody: „Skákalo se z dvaceti metrů na čísla. Stačilo, že jste letěl dolů a vyplavala čepice – i takhle malá věc zabrzdí váš průnik do vody, Nedej Bože, aby vyplaval třeba kabát."
Tři vrtulníky, dvacet sanitek a šedesát záchranářů. Ti všichni dohlíželi na bezpečnost kaskadérů při natáčení Titanicu. Jak ale říká Martin Hub, před kamerou jste stejně sám a musíte si pomoci: “Nejhorší chvíli jsem zažil v podpalubí, když se všude valila voda. Přimáčklo mě to ke stěně, věděl jsem, že trvá bezmála dvě minuty než se voda z obřích nádrží scénou prožene a že ji už nelze zastavit. U pasu jsem měl bombičku se vzduchem, nemohl jsem se k ní dostat. V duchu už jsem počítal, jak dlouho bude trvat než mě vytáhnou, než přijede sanitka... Pak se mi přeci jen podařilo na bombičku dosáhnout, ale bylo to o fous.“
Při natáčení americký štáb obdivoval, co čeští kaskadéři vydrželi. Vzduch měl 15 stupňů, voda 5, i přes neopreny byli podchlazeni, mnoho zahraničních kolegů se při pádech ze 25 metrů zranilo, Češi ne. Scény se točily několik týdnů, ve filmu pak uplynou za pár minut.
A dnešek?
Dnes jsou naši kaskadéři považováni za jedny z nejlepších na světě. Hráli ve filmech Gladiátor, Mumie, James Bond, co vím, tak nejpyšnější jsou na svou účast ve snímku Zachraňte vojína Ryana.
V posledních letech byl pro ně mimo jiné oříškem film Šanghajští rytíři s Jackiem Chanem, mistrem bojových umění. Přivezl si s sebou čínské bojovníky a potřeboval soupeře z Evropy. Čeští kaskadéři se tak museli vyrovnat s čínským způsobem boje – deset úderů za dvě vteřiny.
Někteří naši kaskadéři si také začali plnit sny a usedli za kameru jako režiséři. Není se tak co divit, že jedním z prvních českých filmů, který se natáčel v hollywoodském akčním stylu, je Kajínek. Podepsal se pod něj bývalý kaskadér Petr Jákl mladší, koordinátorem byl taky kaskadér Luděk Jelen – a je jasné, že film je prošpikovaný kaskadérskými kousky.
O současnosti ale ať už píšou jiní, já jsem jen chtěl připomenout profesi, u které platí pořekadlo o zlatých českých rukách dvojnásob. Památky na svou kariéru si některé z našich legend nesou dodnes. Zdeněk Srstka má roztříštěné lokty, kolena, Jaroslav Tomsa problémy se zády ... Mimochodem ze skupiny, která hrála v Limonádovém Joe, kromě pánů Tomsy a Srstky už u kaskadérství v novém tisíciletí nezůstal nikdo.
Až zase uvidíte, jak se ve vašem oblíbeném filmu herec neohroženě vrhá do plamenů, pere se, nebo padá ze skály, nezapomeňte, že většinou musel být v tu chvíli na barrandovském kopci nebo kdekoli jinde odvážný úplně někdo jiný.
A o čem příště? Opět o vůni filmového zákulisí.